Balada o oddacím listu

Manželství – nerozlučné spojení muže a ženy – požívá zvláštní ochrany státu z jednoho jediného důvodu. A sice, že rodina je základem státu, že je nejlepším prostředím pro výchovu dětí a že děti, ať se nám to líbí nebo ne, jsou nadějí národa a bez nich žádný národ nebude. To je jediný důvod, proč by se stát měl zajímat o manželství a nějakým způsobem jej „regulovat“, respektive chránit a mladé rodiny výrazně preferovat. Ostatní vztahy mezi lidmi stát nemusí nijak zvláště zajímat.

Nedávno jsem se oženil. Jsem katolík východního obřadu, tedy – jak vyžaduje litera kanonického práva – jsem měl sňatek v kostele. Bylo mi celkem jasné, že nezbývá než vyběhat papíry vlastně dvakrát. Byl jsem ochoten to překousnout. Než bylo po svatbě a s mou paní jsme narazili na úřednice na matrice Prahy 1.

Ve skutečnosti si dovedu představit, že bych vůbec nemusel nosit na Prahu 1 žádný protokol o uzavření manželství. Udělal bych to takhle: Zajdu na Prahu 1 se žádostí o potvrzení ke způsobilosti uzavřít sňatek (to chápu, že musí stát vydat, protože vnitrocírkevní pravidla mohou být jiná) + statistickým listem ke sňatku. Když mám potvrzení, nechám se oddat ve své farnosti nebo někde jinde, jak zrovna potřebuji. Pakliže tedy trváme na tom, že musí být přítomen oddávající (s tím jako katolík nemám problém, ba naopak), mohly by orgány způsobilé oddávat mít přidělenu zásobu oddacích listů s pevně stanoveným – předtištěným – číslem oddacího listu. Ten by oddávající po svatbě řádně vyplnil a poslal by předtištěnou dopisnici zpátky na úřad s vyplněnými údaji o svatbě (kdo, koho, kdy, kdo byli svědci, číslo oddacího listu, podpis oddávajícího). A úřednice by jen údaje zadala do počítače do centrální evidence. Hotovo, vymalováno a manželé si odnášejí oddací list hned po svatbě. Ovšem, takhle to, žel Bohu, v naší zemi nefunguje.

Jsem ochoten souhlasit s tím, že razítko na protokolu bylo lehce mázlé. Ale bylo dostatečně čitelné, pro toho, kdo umí číst: „Sigilum Oficiali Paroachiae Graeco-Cath. Sancti Clementis, Pragae“. Vzhledem k tomu, že stejné údaje, včetně adresy, měly dámy uvedené na přední straně formuláře česky, neviděl jsem v tom problém. A on byl. Stejně tak, je-li u kolonky pro svědky napsáno „Rodné číslo, popř. datum a místo a okres (stát) narození“, předpokládal bych, že mám uvést rodné číslo, ale stačí datum a místo a okres narození, což jsem udělal z důvodů ochrany osobních údajů svědků. Prý jsem si měl ale logicky dovodit (racionálně, ale budiž), že se to týká jen cizinců. Naopak moje racionální úvaha, že když se nemění moje příjmení, že nemá smysl podepisovat se rodným příjmením se ukázala jako lichá – není tam přeci uvedeno, že ta kolonka platí jen při změně příjmení!

Vrátila se tedy moje paní z úřadu s nepořízenou a já si na další úřední den (ty jsou, mimochodem, do týdne jen dva) vzal půlden volna, což se neobešlo bez nepříjemných pohledů od mých nadřízených (Při závěrce! Považte!), ale nakonec to prošlo. A jel jsem shánět za farářem jiné razítko. To jsem nakonec sehnal. Není sice kulaté, ale hranaté, ale je česky a obsahuje stejné informace, jako jsou uvedeny na začátku formuláře a které matrikářka žádala.

Vyrazil jsem tedy na úřad. Formulář byl přijat. Paní matrikářka mi sdělila, že oddací list bude asi tak za čtrnáct dní (sic!), ale ať si zkusím zavolat už třeba za týden, možná budu mít štěstí. Chtěla ještě něco nepěkného říct na adresu Církve jakožto instituce oddávající, ale když viděla můj obličej, tohoto omylu se vyvarovala a zase svá ústa zavřela. Netřeba říkat, že vzhledem ke stavu rozzuření, v němž jsem byl díky faktu, že jsme museli na tento úřad dvakrát, si tím dotyčná dáma zachránila život. Ale pohled do jejích očí mě zásadním způsobem obohatil.

Nahlédl jsem totiž způsob, jakým dotyčná dáma přemýšlí. V jejím světě není nic odpudivějšího než fakt, že si někdo dovolí se vzít jinde než na radnici. Tento stát tvrdošíjně trvá na tom, že by měla existovat privilegovaná vrstva osob, které budou mít právo oddávat a že by to měli být úředníci státu. Že na jejich libovůli by mělo záležet, zda se oženíte nebo ne. Jediný její pohled mi řekl více než tisíc slov: „Pohrdám tím, že jste neměl svatbu na radnici,“ říkaly její oči. „O tom, co je správné, bychom měli rozhodovat my, úředníci, protože v tom máme – narozdíl od vás – pořádek a víme, co se sluší a patří.“

Vážená soudružko matrikářko, starým časům už odzvonilo. Pokud se dva k tomu způsobilí lidé – muž a žena – chtějí vzít v ponorce, nebo na oběžné dráze, nebo na visuté lávce v cirkusu hlavou dolů a vyjádří svobodně a dobrovolně tuto vůli před svědky, kteří jsou ochotni to později případně potvrdit, což navíc všichni zúčastnění stvrdí podpisem…

…pak je státu, a vám obzvláště, po tom naprosté houby. Do způsobu, jakým uzavírám manželství, Vám prostě není vůbec nic, pakliže to nezahrnuje protiprávní činnost (lidské oběti, apod.), a ostatní vztahy stát nijak chránit a regulovat nemusí, protože nestojí za řeč, viz úvodní odstavec.

Za plat, který vám náš stát vyplácí z mých daní, po vás chceme jen jednu věc – laskavě nám co nejdříve vystavte oddací list. Potřebujeme si totiž s manželkou vyměnit občanky. Děkuji vřele.

Timor Mortis

18 reakcí na Balada o oddacím listu

  1. P. Jan Špaček napsal:

    Je to smutný příklad státní byrokracie a averze vůči církvi svaté. Naštěstí v mé farnosti s tímto problémy nejsou. Paní matrikářka Zdeňka Bzonková na Městském úřadu v Kardašově Řečici spolupracuje se mnou víc než vzorně, laskavě a příkladně. Veškeré dokumenty mi kompletně připraví a oddací list snoubencům vystaví po svatbě prakticky na počkání. Je to skutečně jen v lidech…

  2. Pan Contras napsal:

    Hlava I: Společná ustanovení

    § 175 Stížnosti
    (1) Dotčené osoby mají právo obracet se na správní orgány se stížnostmi proti nevhodnému chování úředních osob nebo proti postupu správního orgánu, neposkytuje-li tento zákon jiný prostředek ochrany.
    (2) Podání stížnosti nesmí být stěžovateli na újmu; odpovědnost za trestný čin nebo správní delikt není tímto ustanovením dotčena.
    (3) Stížnost lze podat písemně nebo ústně; je-li podána ústně stížnost, kterou nelze ihned vyřídit, sepíše o ní správní orgán písemný záznam.
    (4) Stížnost se podává u toho správního orgánu, který vede řízení. Tento správní orgán je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci.
    (5) Stížnost musí být vyřízena do 60 dnů ode dne jejího doručení správnímu orgánu příslušnému k jejímu vyřízení. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Stanovenou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení stížnosti.
    (6) Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, je správní orgán povinen bezodkladně učinit nezbytná opatření k nápravě. O výsledku šetření a opatřeních přijatých k nápravě se učiní záznam do spisu; stěžovatel bude vyrozuměn jen tehdy, jestliže o to požádal.
    (7) Má-li stěžovatel za to, že stížnost, kterou podal u příslušného správního orgánu, nebyla řádně vyřízena, může požádat nadřízený správní orgán, aby přešetřil způsob vyřízení stížnosti.

    Hlava II: Základní zásady činnosti správních orgánů

    § 2
    (1) Správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen „právní předpisy“). Kde se v tomto zákoně mluví o zákoně, rozumí se tím též mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu.
    (2) Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena.
    (3) Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen „dotčené osoby“), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.
    (4) Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
    § 3
    Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.
    § 4
    (1) Veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc.
    (2) Správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.
    (3) Správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu.
    (4) Správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.

    Neumí se orgán chovat, stěžujme si, pruďme a naučme ho to.

  3. Michal Kretschmer napsal:

    Je to sice trochu mimo téma, ale znám případy, kdy před Bohem bylo právoplatně uzavřeno manželství, ale nenahlášeno matrice, takže dotyčným zůstává z pohledu státu nezměněný stav jaký měli před sňatkem a obvykle ženě i jméno. Zda je tak (že tedy nenastanou občanské důsledky uzavřené manželství) dobré, o tom lze jistě debatovat, ale dokud stát zvýhodňuje třeba svobodné matky, nelze se divit. A také v případě, že by se ukázalo, že ze závažných důvodů není možné další soužití s manželem či manželkou, odpadá potřeba rozvodu.

  4. Jeden napsal:

    Třebas soudružce matrikářce jen vadilo, že jste sňatek uzavřel před oddávajícím, který má nyní obdržet majetek, který její soudruzi tak těžce vyzískali (nakradli). …

  5. Martin R. Čejka napsal:

    Moje osobní zkušenost potvrzuje slova P. Špačka. Není to v předpisech (zákonech), nýbrž lidech.
    My měli oddací list raz dva: P. Stritzko to vyplnil do církevního (matričního) formuláře, pan děkan, jakožto místně příslušný duchovní správce, potvrdil, a po předložení potvrzení na úřadě to už bylo ono „raz dva“.

  6. Musím zde přítomné varovat, že církve nesmí oddávat ani v mnoha demokratických zemích, protože si to tamní „liberální“ vlády usmyslely, že chtějí mít rodiny hezky pod kontrolou.

    Pokud jde o čistě církevní sňatky (bez občanských následků), je něco takového v ČR legální? Vím, že takto běžně postupují muslimové.

    Dále mne šokovalo, že církev pohlíží jako na sezdané i na osoby, které se vzaly pouze na úřadě. Platí to i v případě, kdy se berou např. za účelem získání občanství, pokud jeden z nich je v domovské zemi pro víru pronásledován?

    • Michal Kretschmer napsal:

      Manželství pokřtěných spadá pod právo církve. Na nějakou legálnost z pohledu státu bych tedy kašlal. Ostatně někde v CIC je ustanovení o možnosti oddávání i v případě, že stát takový sňatek neuznává. Církev uznává přirozené manželství nepokřtěných, které ovšem není svátost. Pokud dotyční nemají intenci uzavřít manželství a pouze chtějí získat nějaký „papír“, tak takový „sňatek“ je neplatný.

      • Martin R. Čejka napsal:

        Přiznám se, že nevím o žádných zemích, kde by bylo Církvi bráněno oddávat. Spíše jde o to, že takové sňatky nejsou státem uznávány a je navíc vyžadován jakýsi úřední „obřad“ či registrace. U nás je to ve formě jakéhosi oznámení, což je logické, a myslím, že většina farářů je i ráda, že nemusí suplovat státní úředníky.

        Na legálnost z pohledu státu nelze jen tak „kašlat“ (tedy pokud člověk není anarchista nebo libertarián), neboť katolík je nejen údem Církve, ale také členem pozemské, světské společnosti. Ostatně i Církev sama uznává, že stát má právo stanovit jisté rozumné podmínky pro uzavírání manželství (nesmějí být samozřejmě nespravedlivé). To vidíme např. u věkové hranice pro uzavření manželství. „Čistě církevní sňatek“ v ČR (rozumím tím bez oznámení státu) by tedy byl z tohoto pohledu projevem nespravedlnosti, neboť by „císaři nedával, co je císařovo“, tj. dotyční by státu neoznámili skutečnosti, které tento stát z rozumných společenských důvodů vyžaduje. Navíc by to bylo nejen projevem občanské nectnosti, ale také vizitkou hlouposti, protože takto by si dotyční zbytečně komplikovali život ve společnosti.

    • Michal Kretschmer napsal:

      Ad Martin Čejka: Jako analytik a programátor byl jsem zvyklý navrhovat a testovat programy. Jejich specifikace musí zahrnovat nejen případy, kdy je vše obvyklé, ale různé výjimky a chybové stavy. Stejně tak je třeba specifikovat a testovat zákony.

      Uvažujme tento scénář. Někdo je pokřtěn v katolické církvi, víru celé roky nepraktikuje a pak vstoupí do občanského sňatku, který uznává stát, ale pro církev je stále svobodný. Jeho soužití s partnerem posléze skončí (např. tak, že je jím opuštěn) a nějaká sanace manželství nepřichází tedy v úvahu. Dotyčný se však obrátil k víře a praktikuje ji, najde si jiného katolíka, se kterým by chtěl uzavřít svátostné manželství. Podle stávajících zákonů by měl čekat, až jeho občanské „manželství“ bude rozvedeno, aby nebyl v očích státu bigamista, ačkoliv z pohledu církve je stále svobodný.

      Takové rozvodové řízení ale může někdy trvat dosti dlouho. Je spravedlivé po něm žádat, aby čekal s církevním sňatkem na rozvod? Přitom církev dokonce připouští, že není-li možno déle než měsíc uzavřít manželství před knězem, není nutná k jeho uzavření kanonická forma. Takže nevyžaduje nějaké příliš dlouhé čekání.

      Další otázka, když církev právem stanoví, že pro katolíky „manželství“ uzavřené pouze na „úřadě“ manželstvím není, není pak ní pokrytecké trvat na rozvodu neexistujícího „manželství“?

      Státu přísluší upravovat pouze občanské aspekty manželství (např. majetkové) a ne uzavírání manželství mezi pokřtěnými. Zákon, který nadřazuje v takové věci státní zákon nad církevní, je nespravedlivý.

      • Martin R. Čejka napsal:

        Já jsem psal o obecné zásadě, kterou lze vždy „nahlodat“ krajními případy, avšak i přesto platí.

        Odpovím na obě otázky najednou: Z úředně uznaného vztahu, byť se nemusí jednat o platně uzavřené manželství, mohou vyplývají jisté povinnosti vůči druhé straně. Už jenom z toho titulu, že se jedná o občanskou smlouvu. (Nejsou to pochopietlně povinnosti manželské!) Stát tedy má právo trvat na tom, aby závazky dané touto smlouvou byly splněny. A troufám si tvrdit, že až do té míry, že dříve než tyto budou vyřešeny žádnou jinou smlouvu, třebaže dle úsudku Církve platnou manželskou, dříve neuzná. Ostatně i Církev uznává, že některé závazky vyplývající např. z předchozích slibů, zasnoubení atp., musí být před uzavřením manželství vyřešeny.

        Jak jsem psal, Církev přiznává státu právo do jisté míry i upravovat manželství mezi pokřtěnými (viz mnou zmiňovaná věková hranice, která je v kanonickém právu jiná). Proto šmahem tvrdit, že zákon, který nadřazuje v takové věci státní zákon nad církevní, je nespravedlivý, je mylné. A nebo se mýlí Církev…

      • :) napsal:

        Dnes je to dokonce tak, že dokud nejsou manželé rozvedeni před světským soudem, odmítá se řešit zkoumání platnosti manželství! Takže pokud máte pochybnosti o tom, že manželství bylo platné, musíte se rozvést a pak jít na církevní soud. To mi teprve připadá absurdní.

  7. Václav napsal:

    Je dobře že jste jí ponechal naživu. :o))) Skuste se za ní ještě navíc s láskou modlit. A děkovat Bohu za dar který Vám dala. Za trochu utrpení a třeba i za to že Vás kvůli našemu Pánu považovala za hlupáka. Pokud si to opravdu myslela. Třeba byla naštvaná proto že musela vyplnit nějaký formulář navíc.

    • Timor Mortis napsal:

      Nejsem si jist, zda to pasuje do kategorie „Blaženi izhnani pravdy rady, jako ťich jest carstvo nebesnoje.“

  8. Rudolf napsal:

    Až po získání úředně uznávaného oddacího listu mohou snoubenci přistoupit k naplnění obsahu manželství a zabránit tomu, že neupadnou do smrtelného hříchu smilstva.

    • Timor Mortis napsal:

      A na to jste ráčil přijít kde? Uzavřením sňatku před knězem majícím jurisdikci stanovenou kanonickou formou je sňatek „tantum ratum“. A, mimochodem, i v manželství s vlastní ženou můžete upadnout do smrtelného hříchu smilstva. Zkuste si trochu namáhat hlavu a přijdete na to, jak je to možné.

      Timor Mortis conturbat me…

      • :) napsal:

        To by mě tedy zajímalo jak. Asi máte nějakou jinou definici smilstva nebo pod smilstvo počítáte hříchy, které se nazývají jinak…

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: