Lekce Zlého: Pád Amnesty International

Svět kolem nás se mění a to, bohužel, k horšímu, alespoň v Západním světě. Jedním z nejsmutnějších průvodních jevů tohoto faktu je pohled na to, jak se kolem nás to dobré dílem hroutí a dílem přechází ke Zlému. To druhé je ještě mnohem horší, než to první, protože často se to děje skrytě a postupně, takže spousta dobrých lidí si ani nevšimne, že se v jejich původně dobré a prospěšné organizaci nebo projektu něco zásadně mění, či dokonce už se změnilo. Klasickým případem nám může být pád Amnesty International.

Organizaci, která se k mému překvapení mezi některými neinformovanými katolíky stále těší dobré pověsti, ač si ji dnes již rozhodně nezaslouží, založil v roce 1961 Peter Benenson (1921-2005), anglický konvertita ke katolicismu a bojovník za lidská práva (vystoupil z ní v roce 1967). Jejím úkolem mělo být organizování akcí na ochranu lidských práv, především pak zveřejňování jejich porušování a podpora vězňů svědomí. Mezi prvními vězni, kterým se od AI dostalo podpory, byl například i náš komunisty vězněný kardinál Beran.

Z Amnesty International se vyprofilovala sympatická organizace a hnutí spolupracující se spoustou křesťanů po celém světě, křesťané tvořili významný podíl jejich členů, křesťané tvořili velký díl jí podporovaných vězňů. Organizace měla ovšem poměrně zásadní nedostatek – sama sebe definovala jako přísně neutrální, nevázající se na žádné náboženství, politický proud nebo ideologii. To bylo velmi hloupé, protože je jasné, že v tak složité, nejednoznačné, ideologizované a nestabilizované oblasti, jako jsou lidská práva, není takový přístup vůbec možný.

Dokud šlo především o vězně svědomí, problémy byly jen malé a AI si mohla na neutralitu poměrně zdařile hrát. Jenže rostla a její činnost dostávala širší záběr. A organizace, která dodnes pokrytecky tvrdí, že je ideologicky a nábožensky neutrální, se pochopitelně začala ideologicky zakotvovat a vymezovat. Spory původně částečně řešila diverzifikace úsilí jednotlivých skupin, nicméně byla si vědoma toho, že její úsilí, aby bylo efektivní, musí být sjednocené. Se zhoršujícím se klimatem ve světě a poklesem vlivu křesťanů, se názorový profil i akční záběr organizace stával stále méně seriózní a stále méně slučitelný s křesťanstvím.

Částečně za to mohla rozsáhlá infiltrace levicovými a antidiskriminačními ideologiemi, částečně volba snadných cílů. Je mnohem snažší zabývat se otázkou i minimálně nevelké až úplně sporné diskriminace někoho v nějaké demokratické zemi, než politickými vězni v Číně, o nichž budete jen težko získávat informace. Jakkoliv tedy je to druhé blíže původním zájmům organizace, převládla v ní pohodlnost a ideologie a tak více pozornosti dnes AI věnuje tomu prvnímu. Není to seriózní a vytváří to zkreslené vnímání stavu lidských práv ve světě.

Pro nás křesťany je však ještě podstatnější, že Amnesty International se nakonec natolik ideologizovala, že se nejpozději na počátku 21. století stala vyloženě antikřesťanskou organizací, organizací razící postoje s křesťanstvím neslučitelné. Jistě, stále občas upozorní na nějaké křesťanské vězně svědomí, byť už tak činí poněkud výběrově, nicméně to určitě nevyváží některé zásadní nedostatky, které se v čase čím dál více prohlubují.

Dnešní Amnesty International bezvýhradně prosazuje a podporuje antidiskriminační a LGBT ideologii, v poslední době jste mohli v této oblasti zaznamenat například její zuřivé útoky na Litvu, která přijala zákon zakazující propagaci homosexuality, a Rusko, které pravidelně zakazuje pochody homosexuálů.

Amnesty Internatonal má však na svém kontě ještě horší věc – v roce 2007 (byť se to formálně snažila a snaží eufemisticky zabalit) fakticky uznala právo ženy na potrat v případě znásilnění, incestu a ohrožení zdraví a k podpoře na tomto postoji založené politiky zavázala své dílčí organizace a spolupracovníky. Dílčí a spolupracující organizace, které se odmítly podřídit, byly vyloučeny či zrušeny, část křesťanů odešla. Amnesty International šla pak dokonce tak daleko, že neváhala po svém obratu zneužít k financování a podpoře interrupcí dary od katolických pro-life organizací a přispěvatelů, proti čemuž v srpnu 2007 ostře protestovala australská pro-life organizace Rock for Life.

Vzhledem k výše zmíněnému již asi ani není třeba moc zdůrazňovat, že Církev již nepovažuje ideologii a práci Amnesty International za slučitelnou s katolickou vírou. Kardinál Martino, tehdejší předseda Papežské rady Justitia et Pax, v červnu 2007 konstatoval, že Amnesty International se stala propotratovou organizací, kterou by katolíci a katolické organizace rozhodně neměli podporovat a jíž by neměli býti členy. Lokálně se objevila ještě přísnější stanoviska: např. Australská biskupská konference výslovně zakázala katolíkům s Amnesty International spolupracovat a tamní katolické školy ji vyškrtly ze seznamu organizací, které smějí přednášet jejich studentům o lidských právech.

Pád Amnesty International do osidel Zlého je v mnoha ohledech přímo vzorový. Měli bychom jej mít na paměti a poučit se z něho.

Ignác Pospíšil