Poutníci na zemi

Jakub Deml a Jan Zahradníček zajisté věděli, co obnáší důsledná služba Bohu, odmítnutí model, konfrontace tváří v tvář nepřátelskému režimu a to nejen politickému, ale i tomu neviditelnému – režimu tohoto světa,  který stále přetrvává. Služba Bohu nelze probíhat konformně s pravidly tohoto světa, dříve nebo později člověk tvrdě narazí a bude postaven před nutnost volby  – dvěma pánům sloužit nelze. Jaký je rozdíl mezi přilnutím k divadlu světa, důvěrou v jeho pomíjivé svody, a touhou vždy znovu se navracet do Boží náruče navzdory mnohým pádům a vlastním omylům, ukazují dnešní básně. Tíživá samota a zklamání Božích služebníků vždy dojde útěchy při nejsvětější Mši, která dává nahlédnout do Domova, kde již nebude žádného žalu ani nejistot.

Jakub Deml byl český kněz, básník a spisovatel. Narodil se 20. srpna 1878 v Tasově a zemřel 10. února 1961 v Třebíči.

SOLITUDO

Heleně Woedtkeové a Elizabetě Henkeové

*

Člověka potkat v cizím městě a ještě

za deště –

Bohu dík!

*

Liják není to nejhorší, však být tak sám,

tím člověk ochoří týž okamžik

a ke všemu je odhodlán,

*

nejraděj k smrti, když

s člověkem se tady nepotkáš,

jenž by měl k tobě blíž

*

A ukázal ti lidskou tvář.

*

Vše možno mít, auto, vilu, peníze,

je možno mít první, poslední

a jisté duchy tím i zaklínati lze –

*

však modlitbu, která tak dětsky, tiše zní,

tu nezaslechne nikdy svět,

tu vyřkne ret, tak jak by lístek z růže slét,

*

jak spící noc by upustila růžin plát

v ten zakletý a pustý sad

kde já ji zaslech štkát – – – – – – –

*

A lká, jak modlil by se už sám žal,

že nemá víc co dát a přece nový cit

od srdce chce a oblomit je hledí dál

*

a nebude, můj Bože, nikdy syt!

*

Přes den to ještě jde, když ale zář,

když pouliční svit odejme lidem tvář

a sem a tam se valí hustý dav

ze smíchu do smíchu, z oslav do oslav

*

a ty tak říkajíc tu kráčíš lstivě sám

a vnášíš sem svou úzkost, bolavost i kříž

a zde i pouhý divák do klatby je dán

a podezřelý nanejvýš…

*

A když k modlitbě si doma klekneš pak,

jak opuštěnou cestu v horách  našel bys

a třebas do závějí padáš s ní,

lehko je ti naopak,

neb nadnáší tě nejvroucnější z Božích bríz.

*

Kdo se tu ustrnul a kdo tu nesl kříž? Ach dost,

Bůh to ví líp než já a mně postačí, když vím,

že cizinec tu nejsem, že dokonce jsem host,

a smím si brát ze stolu Páně, co vypiji, co sním.

*

Dokonce kněz jsem, tedy před manželem,

před přítelem

kříž smím nésti, a jestliže si ze mne někdo

tropí smích,

já ho slyším plakat a není pro mne nepřítelem

a na mne ani nepomyslel, řekl bych

nea3

Jan Zahradníček byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Narodil se 17.  ledna 1905 v Mastníku u Třebíče a zemřel 7. října 1960 ve Vlčatíně.


TEATRUM MUNDI ET DEI

*

Takoví jsme. Taková je to hra

Hlediště od jeviště

pro přízračnost světla zkornatělého víc nerozeznáš

Smích zní jak  řinkot převzácných věcí zbůhdarma rozbíjených

které ustavičně přinášejí odkudsi odjinud než ze světa

a slzy glycerínové stékají po falešné tváři tlusto nalíčené

jež hraje i hledí na hru svou

zatímco v koutcích úst nepravdivých

zatímco v koutcích očí v sloup obrácených

černé hemžení  obstarává

bůh much

*

Jenomže tu a tam

ta falešná tvář se ukazuje tak smrtelně pravdivá

Jde najednou o všechno

Slzy glycerínové se řinou jako krev nejlidštější

Ústa lži vydávají strašlivá svědectví proti nám

Oči se otvírají a zavírají jak východ a západ dne posledního

po kterém nebude už nic

a do přecpaných galerií století zvědavě zevlujících

náhle hrůzou zkamenělých

zírá

Rouška Veroničina – – –

*

Takoví jsme a tak si zahráváme

s ohněm, jenž pálí, ale nespaluje

zatímco máme kdykoli možnost vyjíti z tohoto pekla na závdavek

*

a jsme tak jiní a všechno  je  jiné

když sundáme z hlavy  maškarádu své vážnosti

když se zujeme z obtížných střevíců své úlohy naučené

a bosí překračujeme práh Království Božího kdekoli

mezi dětmi

a díváme se s nimi Bohu na prsty

jak dělá hvězdy a spoustu těch věcí  každoročně opakovaných

od fialky až k bouři

*

Tak bosí překračujeme práh neděle, práh Domu Páně

Zpívají.  A co tam venku se děje tak urputně

v pitevnách, v nemocnicích a na mučení

abychom se stůj co stůj přiblížili tajemství těla

zde zvonky v rukou chlapců zvěstují prostince

Začíná se hra opravdovější, divadlo světa přestává

Proti všem hlasům země zvony měly svou pravdu a řekly ji

Žoldnéři se blíží, všechno je zde, i kdyby svíce nehořely

a varhany se nedovolávaly neviditelných zemřelých

Je to hostina, Kanaán nejspíš, ale dveře se náhle otvírají

Evangelium o zázračném nasycení dočteno, kohout kokrhá

*

Všichni můžeme zapřít. Všichni se rozprcháme

*

Zdroj: DEML, Jakub. Zakletí slov I. BBART: Praha, 2006, ISBN 80-7341-813-4.

ZAHRADNÍČEK, Jan. Rouška Veroničina. Vyšehrad: Praha, 1990, ISBN 33-869-90.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: