Promluva o pýše

Sv. Jan Maria Vianney

Pýcha je prokletý hřích, který vypudil anděly z ráje a způsobil jejich uvržení do pekla. Tento hřích začal na začátku světa.

Hleďte, milé děti, mnohonásobně se hřeší pýchou. Některý člověk ukazuje pýchu svým oděvem, svou řečí, svou postavou, ano i svým způsobem chůze. Jsou lidé, kteří když jdou po ulici, svým pyšným držením těla jako by říkají všem okolo: „Jen se podívejte, jak jsem veliký, jak jsem pěkně urostlý, jak velmi vynikám nad jiné.“ Jiní zase, když udělali něco dobrého, nemohou skončit s vypravováním o tom, co udělali. A pomyšlení, že by někdo o nich mohl mít špatné mínění, je činí malomyslnými. Jiní se zase vyhýbají setkání s chudými a vyhledávají jen společnost bohatých. Jiní se chlubí a jsou plní marnivosti, když mají kontakty s mocnými tohoto světa. Jiní ukazují pýchu ve své řeči, dávají si velmi záležet, aby se krásně a správně vyjadřovali, a ničeho se nebojí víc, než toho, aby se nějakým slovem neshodili a nevysloužili si posměch. Jak úplně jinak, milé děti, se chovají pokorní. Ať už se jim druzí posmívají nebo si jich váží nebo je chválí nebo je haní, ať už je ctí nebo jimi pohrdají nebo je vyznamenávají nebo je ponižují, je jim to lhostejné.

Jestli chceme poznat, milé děti, zda je někdo pyšný, zaposlouchejme se do toho, jak mluví. Pyšný chce mít stále slovo, mluví především jen o sobě. Všechno dělá lépe než ostatní. Jen on dělá dobro. Haní skutky ostatních a myslí si, že tím víc vyniknou jeho vlastní skutky.

Milé děti, jsou takoví lidé, kteří dávají velké almužny, aby si kvůli tomu zjednali obdiv. Tím ale ztrácejí jakoukoli zásluhu! Pyšní a ctižádostiví nemají žádný zisk z dobrých skutků. Naopak jejich dobré skutky se mění v hříchy.

Pýcha se míchá do všeho jako sůl. Jsme rádi, když se o dobru, které konáme, co nejvíc ví. Když ostatní vidí a pochvalují naše ctnosti, těší nás to. Pokud pozorují naše chyby, rmoutí nás to. Jak úplně jinak smýšleli a smýšlejí svatí! Vůbec jim nepůsobilo radost, když lidé rozpoznali jejich ctnosti a chválili je za to, a svoje nedokonalosti se svatí vůbec nesnažili zakrývat.

Pyšný člověk se domnívá, že všechno, co dělá, dělá dobře. Chce všem vládnout, vždy má pravdu, svůj názor považuje vždy za lepší než mínění jiných. Pokorný rád vyslechne názory jiných a nikdy tvrdohlavě netrvá na svém. Svůj názor sděluje vždy skromně a těší se z toho, když jiní mají pravdu. A pokud druzí mají zjevnou nepravdu, pak je plný shovívavosti.

Když byl svatý Alois Gonzaga ještě jako žák za něco pokárán, nikdy se nesnažil omlouvat se. Se vší upřímností řekl, co si myslel. Pokud byl v neprávu, rád to přiznal a přijal. Pokud měl pravdu, nechlubil se, ale jen řekl: „Také jsem už mnohokrát neměl pravdu.“

Svatí, milé děti, odumřeli sami sobě tak, že si dělali pramálo z toho, zda jim ostatní dali za pravdu, nebo ne. Bylo jim úplně lhostejné, že se o nich ve světě říkalo, že jsou hloupí. Ani ve světských věcech nechtěli být považováni za chytré, víc rozuměli věcem Božím a na tom jediném jim záleželo. O věci světské se starali jen málo, protože je považovali za příliš nicotné na to, aby jim věnovali svou pozornost.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Promluvy sv. Jana Marie Vianneye, ze „svobodné knihovničkyA.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: