O smyslu života

To nejhorší, co může křesťana v sekularizovaném světě potkat, a co ho bohužel velmi často potkává, je podlehnutí prázdnotě a dezorientaci sekulárního ducha, se kterým se neoddělitelně pojí ztráta povědomí o smyslu života. Sekularismus a agnosticismus (o ateismu nemluvě) neznají Boha a tudíž ani smysl života. Nahrazují jej proto různými požitkářskými náhražkami, touhou žít šťastně a kvalitně, případně (dnes už ne tak často) užitečně. Jenže… Co je to šťastný život? Co je to kvalitní život? Co je to užitečný život?

Šťastný život si snad ještě můžete nadefinovat jako život, který člověka baví. Problém ovšem je, že veselost a pocit štěstí se často pojí hlavně s náturou a přístupem k životu. Člověk je tvor přizpůsobivý, který se v zájmu svého fungování a duševního zdraví přizpůsobí standardu, který zažívá, a pomineme-li extrémní rány osudu či šťastné chvíle, akceptuje dění okolo jako normální. Tak se člověk žijící v nouzi raduje z věcí, nad nimiž by boháč ohrnul nos, a dítě štěstěny bere jako samozřejmost události, které by nuzáka přivedli na pokraj infarktu z radosti.

A kvalitní život? Co je to kvalitní život? A co je to užitečný život? A kdo vlastně posoudí, jak kvalitní či užitečný ten který život je? A k čemu vlastně je kvalitní či užitečný život, jsme-li jen bezvýznamné a bezcenné uhlíkové jednotky, které se rozplynou v zapomnění? Které žijí jen samy pro sebe, pro svoji omezenou a konečnou existenci? K čemu je vlastně vůbec život? Věru trudné je do výsledků dovedené zamyšlení nad smyslem a cenou života z pohledu důsledného ateisty…

Křesťan, pokud chce zůstat skutečným křesťanem, nikdy nesmí zapomenout na to, že zde existuje Bůh, který ho stvořil, kterému má sloužit, kterého má ctít a oslavovat. Nikdy nesmí zapomenout na to, že smyslem našeho pozemského života je příprava na věčný život s Bohem. A co to znamená? Znamená to, že kvalitní život je jen a pouze svatý život. A že šťastný život je jen ten, který vede do Nebe. Byť vedou trním a hložím, chudobou a utrpením. Znamená to, že smyslem života není netrpět ani být bohatý, ba dokonce že často je skutečně kvalitní život s utrpením, chudobou a velkými oběťmi neoddělitelně spojen.

A to je důležité, protože spousta dle současné sekulární společnosti „složitých otázek“ je náhle velmi jednoduchá. I kupříkladu taková otázky sexuální morálky, potratů a euthanasie se jeví úplně jinak. A naopak spousta zdánlivě jednoduchých otázek je náhle složitá, přestože si společnost myslí, že zná odpověď. Kupříkladu je zcela nesmyslný předpoklad, že život postižených (ať již mentálně či tělesně) je automaticky nekvalitní, byť si společnost myslí opak a postižené lidi vyhlazuje ještě před narozením.

Ignác Pospíšil

Advertisements

14 reakcí na O smyslu života

  1. Václav napsal:

    Souhlas. Jenom bych dodal že když se blíž podíváme na šťastné lidi kteří neznají Boha tak s údivem zjistíme že jsou často na pokraji zoufalství a drží se z posledních sil. Že je to za co bojují , jak žijí a co hlásají baví daleko méně než to na první pohled vypadá. Že sice často opakují co všude kolem slyší, od propagace potratů a sodomie až po útoky na Církev ale sami touží najít cosi co se velmi podobá křesťanskému ideálu a zároveň nevěří tomu že to vůbec existuje. Obvykle jim chybí máma a táta. Ještě jsem neviděl militantního ateistu kterého by nepotkalo v rodině veliké neštěstí. Ani jednoho. Ti kteří pocházejí z funkční rodiny se obvykle chovají k náboženství přinejmenším tolerantně, nebo s ním více či méně sympatizují.
    A to je vhodná chvíle kdy přijít s radostnou zvěstí. Když si člověk který nezná Boha uvědomí že už dál nemůže a hledá smysl a náplň života. Jde jenom o to aby ta zvěst byla opravdu radostná.

  2. Ján M. napsal:

    Jasná, priama reč! Treba uznať.
    Ale, povedzme si, ťažko dnes takto žiť, lebo či chceme, či nie, sme deťmi svojej doby.

  3. Michal Kretschmer napsal:

    Víra dává poznání o nadpřirozeném určení člověka. A proto je Ignácův článek,který z ní čerpá, útěšný.

    Pouhým rozumem to nelze poznat a z nevěřících jen málokteří dospívají k poznání toho, že nejvyšší blaženost člověka spočívá v rozumové činnosti, v rozjímání, kterým se lidský život nejvíce podobá Bohu, jak o tom psal pohanský filosof Aristoteles ve své Etice Nikomachově.

    • Andersen napsal:

      „nejvyšší blaženost člověka spočívá v rozumové činnosti“

      Ví o tom i Ježíš?

      • Hamish napsal:

        A kterého Ježíše máte na mysli?
        Siracha?

      • Michal Kretschmer napsal:

        Což není klasickou katolickou naukou, že blažení v nebi vidí Boží bytnost? Samozřejmě, že jde tu o světlo slávy; zatímco Aristoteles měl pochopitelně na mysli radost pouhého lidského rozumu z poznání.

      • Andersen napsal:

        Blažené patření, to ano, ale rozumová činnost, to už je spíše nekřesťanský, filosofický výluh.

      • Michal Kretschmer napsal:

        Boží milost, a to ani světlo slávy, nemění přirozenost člověka. Patření na Boha je úkon rozumu jako mohutnosti duše, pravdaže nepochází ze síly lidského rozumu. Podobně blažení dokonale milují Boha, což náleží jejich vůli, opět uchopené Boží milostí.

      • Andersen napsal:

        Díky za předloženou preparaci, ale osobně dávám přednost Kristovu výroku: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista“, kdy poznání v biblickém významu zahrnuje celostnost, poznání celou bytostí, tělem i duší, a má blíž k platónskému erótu než k aristotelskému rozumu.

  4. Tlapka napsal:

    A jak může věřící vědět jak se nevěřící cítí?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: