Věrni Pravdě a Povinnosti

Thomas More

Dnes si připomínáme památku sv. Thomase Mora a sv. Johna Fishera, dvou velkých osobností tudorovské Anglie. Oba muži zemřeli jako mučedníci, když se odmítli sklonit před běsněním Jindřicha VIII., krvelačného odpadlíka na anglickém trůně, kterého odmítli uznat za hlavu anglické církve. Podíváme-li se na tyto dva muže, vidíme dva velké vzory, které jsou dnes mimořádně aktuální.

Ať již je to kardinál Fisher, ve své době jediný věrný katolický biskup v Anglii, či sir Thomas More, neúplatný a ve všem svém jednání důsledně katolický politik, představovali osamocené následováníhodné velikány ve zkaženém prostředí světské i církevní vlády Anglie. Jejich věrnost až za hrob a důsledné plnění požadavků víry velice ostře kontrastuje se zrádci a zbabělci, kterými byli obklopeni. A stejně ostře, či možná ještě ostřeji, kontrastuje i s těmi, kteří vládnou dnes.

Když jsem před 15 lety přijímal svátost biřmování, vybral jsem si sv. Thomase Mora za svého biřmovacího patrona. Udělal na mne obrovský dojem svou zbožností a důslednou aplikací biblických zásad a požadavků víry napříč celým svým životem. Absolutním respektem k Pravdě a Povinnosti, samozřejmým přijetím toho, že pozemský život je jen přípravou na život věčný a jen hlupáci a slaboši si ho kazí nemravnými kompromisy, které urážejí Boha. To vše bylo tak unikátní u člověka, který patřil k nejvyšší vrstvě společnosti zkažené doby.

Tehdy jsem si ještě tolik neuvědomoval, že More je patron politiků. Dnes, když vidím to zoufalé panoptikum, které stejně zoufalí voliči stále znovu a znovu volí, když sleduji ty zoufalé zjevy vydávající se za křesťanské politiky, si to uvědomuji velice dobře. A tím více bych si přál, aby ho lidé znali. A když uvidí nějakého „křesťanského politika“, co se vykrucuje u bioetických otázek, když se před nimi bude nakrucovat nějaký člen sociálnědemokratické „křesťanské frakce“ a bude říkat, že je sice katolík, ale majetek by církvi nevracel, tak aby si vedle něj promítli sv. Thomase Mora.

Tři roky byl Thomas More kancléřem, aniž by z toho zbohatl. Když už situace došla díky jeho králi tak daleko, že nemohl zůstat kancléřem a zároveň slušným člověkem, odstoupil. A když dostal na vybranou mezi smrtí a rouhačskou přísahou, zvolil správně smrt, přičemž z popraviště vzkázal králi, že „umírá jako dobrý služebník krále, v prvé řadě ale jako služebník Boží.“ Zeptal bych se prostě: kolik znáte soudobých politiků, kterým jste ochotni věřit, že by ho dokázali následovat alespoň v tom prvním a druhém kroku? Kolik jich je mezi těmi, které ochotně volíte?

Sv. Tomáši More, sv. Jane Fishere, orodujte za nás!

Ignác Pospíšil

Související články:

Patron státníků a politiků

Nejen své ženy stínal Jindřich VIII.