Církev a vlažný postoj ke komunismu??

Arcibiskup Matocha (1888-1961)

ChristNet.cz dnes zveřejnil článek Michala Černého Křesťan a politika, v němž se autor mimo jiné podivuje nad tím, že církev “je kritizována za to, že se aktivněji nepostavila proti nacismu, ale nikoli za vlažný postoj ke komunismu.” A pokračuje: “Nejenže s ním v řadě případů vřele koketovala, ale také s ním nemalou dobu koexistovala.” Domnívám se, že je třeba se ohradit proti takovémuto nesmyslu a falšování dějin.

Škoda, že autor nevyjmenoval alespoň pár příkladů z té “řady případů”, v nichž církev s komunismem “vřele koketovala”. Tak nějak mne totiž žádný nenapadá, samozřejmě pokud vynecháme “ilegální teologické směry” (ona zmíněná tzv. teologie osvobození) či osobní selhání jednotlivců (jako byl odpadlík Josef Plojhar a další tzv. “pokorokoví kněží” u nás). Ovšem vydávat Církví odmítané omyly teologů či padlé kněze za příklad koketování Církve s komunismem, to by vyžadovalo buďto zlý úmysl, nebo velké selhání úsudku.

Boj proti sociálnej nerovnosti v sociálnych encyklikách pápežov

Svet prežíva búrlivú dobu zápasov za odstránenie sociálnej nerovnosti vo svete. Do tohto zápasu je permanentne zapojená aj Katolícka cirkev. Ako autor článkov a kníh z katolíckeho prostredia neraz pranierujem sociálnu nespravodlivosť vo svete a pritom často registrujem výčitky oponentov na adresu Katolíckej cirkvi. Naša cirkev má údajne svoj diel viny na sociálnej nespravodlivosti vo svete, pretože aj pápeži vo svojich sociálnych encyklikách obhajujú právo človeka na súkromné vlastníctvo a Katolícka cirkev vraj vždy stála na strane vykorisťovateľov. Takéto tvrdenia sú typickými polopravdami, ktoré majú bližšie ku lži ako k pravde. Svedčia o povrchnej znalosti katolíckeho sociálneho učenia, no keďže sa s podobnými výčitkami v rôznych obmenách stretávam pomerne často, považujem za potrebné seriózne sa nimi zaoberať.

Poezie a Církev

Církev, která kdysi bývala neméně matkou básníků než světců, přenechala za polední dvě století nepřátelům nejvyšší chlouby poezie, třebaže si nejvyšší chlouby svatosti ponechala pro sebe. Na její půdě společně rostli palma a vavřín, Dominik a Dante, svatost a píseň; udržela si palmu, ale opomněla vavřín. Poezie ve svém nejširším smyslu[1] (nehovořím o otevřeně bezbožných dílech) je již po dlouhou dobu mnoha katolíky podceňována, nesetkává-li se přímo s nedůvěrou; tak často a všeobecně převládá mínění, že je při nejlepším zbytečná, při nejhorším zhoubná, a nejčastěji alespoň nebezpečná. Kdysi poezie bývala tím, čím má být – mladší sestrou a pomocnicí Církve; sloužila duchu, tak jako Církev slouží duši. Poezie ale zhřešila, padla; a tak ji katolicismus, místo aby ji láskyplně zase pozvedl, vyhodil ze dveří na pospas jejímu pohanskému svůdci.

Sčítání lidu: Katolík nemá proč váhat

Máme tu sčítání a někteří z mých známých váhají, co napsat do nepovinné části dotazníku týkající se vyznání. Nejeden se mne ptal, co si o tom myslím. Tak aby se nemuseli ptát jednotlivě, rozhodl jsem se to tu sepsat. Tedy v mém sčítacím archu nebude ani prázdná kolonka, ani “Jedi” či jiná pitomost. Bude tam prostě “církev římskokatolická”. A podle mne by totéž mělo být k nalezení u každého římského katolíka. A co by tam doprčic mělo být jiného a proč?

Katolická víra jako cesta Lásky

 

Následující zamyšlení se pokusí v několika jednoduchých postřezích ukázat, jak dokonale katolická víra odráží a zprostředkovává Lásku s velkým L – nikoli chabé a vrtkavé projevy lidské pomíjivé náklonnosti nebo prchavé emocionální uspokojení, ale skutečně ryzí a nezlomnou lásku – silnější než celý svět i peklo, plné Božích nepřátel s jejich úklady.

Katolíci a válka

Jacques Cathelineau

“Modlitba je věcí žen. My muži se musíme bít!”

Jacques Cathelineau

Podíváme li se na poslední zprávy ze světa, které mluví o vzrůstajícím násilí ze stran pohanských kultů různého kalibru, bylo by dobré podívat se na vztah katolíka (či křesťana) vůči násilí.

Zdánlivě je situace velmi jednoduchá a jasná. Máme tu Boží příkaz, hovořící velmi jednoznačně: „Nezabiješ!“ Už tady ovšem narážíme na první závažný problém, když tradiční český překlad 5. přikázání neodpovídá svým významem originálnímu termínu. Přesný překlad totiž zní: „Nebudeš vraždit!“ Nicméně i tak je morální imperativ jasný a zřejmý: nikdo (krom výjimek, o nichž budu psát později) nemá právo zbavovat někoho života. Toto by mělo příslušet pouze Bohu.

Katolický sen

V polovici září 1926 řekl mi Otokar Březina: „Sen je také realita,“ a rozváděje tuto svou myš­lenku, mluvil asi takto: Naši buditelé měli sen, že vzkřísí národ, a také jej vzkřísili, ačkoli všechny okolnosti a důvody tak zvaných rozumných lidí mluvily proti tomu. Mezi těmito ro­zumnými byl i sám Dobrovský, který nevěřil, že český národ bude ještě žíti, i psal gramatiku českého jazyka jen z pohnutek vědeckých, tak jako se píše gramatika řeči cikánské nebo indi­ánské, kmenů odsouzených k vymření.

Svatá Terezie od Ježíše v kontextu církevní krize

Život a dílo svaté Terezie od Ježíše, jejíž svátek dnes slavíme, nám mohou být velmi nápomocny a inspirativní zvláště v době těžké církevní krize. Málokdo si nepovšiml velkých pohoršení v kostelích, poklesu eucharistické úcty a liturgických excesů. Už jen změna interiéru kostelů a snaha po úplném odstranění všeho vzácného a vznešeného, co slouží k poctě Boha, je varovným znamením.

Lex orandi, lex credendi

Zamysleme se nad novým, antropocentrismem zavánějícím fenoménem v kruzích současné Církve. Mnoho kněží katechumenům a konvertitům, ale i znovu aktivním věřícím „od dětství“ představují nové modlitební techniky a formy zbožnosti. Klade se důraz na spontánnost, vlastní invenci, kreativitu v modlitbě  a jakousi nespecifikovatelnou přirozenost. Všechny uvedené přívlastky si dovedeme dobře představit jako přítomnou a aktivní součást vřelého přátelského vztahu mezi dvěma lidmi. Jako rovný s rovným ve své lidské přirozenosti a důstojnosti Božího tvora se lidé vzájemně nemusí chovat upjatě, strojeně, nebo se dokonce s nějakým modloslužebným obdivem upínat ke svému příteli. Zejména jedná-li se o dvě osoby stejného společenského postavení, kteří se dlouho a důvěrně znají.

Katolická cesta J. Durycha XVII. – Mše v kufru

O jednom ze zážitků z haličské fronty, na který se nedá jen tak snadno zapomenout, se Durych rozepisuje v další stati o náboženství, které publikoval v Rozmachu. Tuto stať nazval “Náboženská kultura”.

Je to název poněkud široký, jedná se tu spíše jen o kulturu mše svaté; nicméně nic jiného tak zřejmě nepředstavuje náboženskou kulturu jako mše svatá se všemi svými sounáležitostmi.