Žádná krize nemůže ospravedlnit odpadlictví

Stránky Lumen de Lumine uveřejnily článek, v němž informují o vystoupení Cristiana Magdiho Allama z Církve. Italský novinář, který konvertoval ke katolicismu od islámu a byl pokřtěn papežem Benediktem XVI., je oznámil s odůvodněním, že Církev rezignovala na obhajobu Pravdy a pravé víry a zcela se oddala náboženskému relativismu. Více ZDE.

Víra (7): Nesprávné názory o tom, co je víra

Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost.

Kdo kryje zloděje, sám je zloděj

Dr. Radomír Malý

Nejinak než odpornou žumpou lze nazvat včerejší pořad Michaely Jílkové “Máte slovo” na I. programu ČT (28.2.2013). Týkal se církevních restitucí. Kolik to špíny bylo na Katolickou církev během pouhých 40 minut vylito! Pozoruhodné je, že ani komunisté na konci 80. let se už nesnižovali k těmto kanálovým výpadům á la 50. léta. Ty znovu ožívají až nyní za “demokracie”. Máme tomu rozumět tak, že 50. léta se svými popravami a koncentráky se znovu vrací? Odpověď zatím neznámá.

Církev prý si v minulosti majetek “nakradla”, nedělala nic jiného než vraždila, upalovala, podváděla a zneužívala děti. Dokumentarista Václav Dvořák se dokonce uchýlil k žalovatelnému tvrzení, že prý současné restituce, zejména po nedávné dohodě představitelů církví s vládou, stvrzené podpisy, jsou “krádeží”. Pan novinář Dvořák si ovšem plete pojmy. Nebyla to Církev, kdo ukradl majetek státu, ale komunistický stát, který ukradl majetek Církvi. Pokud toto míní, jakože opravdu míní hájit, tak se zastává krádeže, kryje ji. A kdo kryje zloděje, je sám zloděj.

“Tatíček” Masaryk? O tzv. Judově aféře

Tomáš Garrigue Masaryk

Žádný publicista nevzpomenul, že na podzim roku 2005 uplynulo sto let od tzv. Judovy aféry, která se bezprostředně dotýká prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Je třeba, aby o tomto muži zazněly i trochu jiné hlasy, než jaké obvykle slyšíme. Není pochyb o tom, že Masaryk se zasloužil o vznik samostatné republiky (i když dosud nebyla náležitě zodpovězena otázka, jestli Rakousko-Uhersko nemělo přece jen raději zůstat zachováno, ale to by bylo na jiný článek). Za první republiky byl vytvořen kolem Masaryka „tatíčkovský kult“, který vyzvedával jeho údajnou čestnost, pevnost charakteru a lásku k lidem. Tuto úctu k „prezidentu Osvoboditeli“ pěstovali i někteří katolíci z lidové strany. O Masarykovi se hovořilo a psalo jako o křesťanovi, byť evangelického a nikoli katolického vyznání. Polistopadová demokracie se opět na základě iniciativy Václava Havla přihlásila k Masarykovu odkazu. Jeho pomníky, odstraněné komunisty, opět zdobí náměstí a parky našich měst, ulice a školy opět nesou jeho jméno.

Máme-li být objektivní, tak je nepochybné, že srovnáme-li celkový osobnostní profil T. G. Masaryka s profilem komunistických předáků Gottwalda, Slánského, Zápotockého, Novotného, Husáka nebo Jakeše, tak srovnáváme nesrovnatelné. Masaryk, univerzitní profesor, přece jen tyto reprezentanty zločinného bolševismu o mnoho převyšoval jak intelektuálně, tak morálně, zvláště pak ale na Masarykových rukou nelpí krev, neboť první republika při všech svých lumpárnách nebyla totalitním státem, neměla vyhlazovací koncentráky a nevynášela rozsudky smrti z politických důvodů. Masaryk jako symbol těchto hodnot byl po válce komunistům nepohodlný a proto památka na něj musela zmizet.

Nicméně nutno pravdivě konstatovat, že Masarykův prvorepublikový obraz byl značně zidealizovaný a jako takový zůstává do dneška. „Tatíček“ Masaryk měl své závažné nedostatky mravní povahy – a nebylo jich málo. O tom by mohli vydat svědectví katolíci z doby před cca sto lety. Masaryk, jak známo, se už ve studentském věku s Katolickou církví, v níž byl vychován, rozešel. Vstoupil do evangelické církve reformovaného směru, ale nikdy se nestal jejím praktikujícím věřícím, což mu vyneslo konflikt se superintendentem (nejvyšším duchovním této denominace) Císařem. Po svém sňatku s Američankou Charlottou Garriguovou, která byla unitářského vyznání, akceptoval její názory, ač formálně zůstával nadále reformovaným protestantem. Unitáři odmítali víru v Nejsvětější Trojici a v božství Ježíše Krista, jehož pokládali za proroka na stejné úrovni s Buddhou, Vivekanandou, Zoroasterem atd., přesně v duchu svobodného zednářství a zejména New Age. Že Masaryk tyto postoje doopravdy zastával, není třeba příliš dokazovat, stačí jen nahlédnout do knihy rozhovorů s ním od Karla Čapka a zejména od německého spisovatele Emila Ludwiga. V Ludwigových rozmluvách říká Masaryk o Ježíši Kristu: „Ježíš, neříkám Kristus, byl člověk, prorok…“ Masaryk sice věřil v osobního Boha a v existenci nesmrtelné duše, ne však v Boží Trojici a v božství a vykupitelskou úlohu Ježíše Krista. Pak ale vzniká otázka, jestli je možno ho považovat za křesťana?

Církev a vlažný postoj ke komunismu??

Arcibiskup Matocha (1888-1961)

ChristNet.cz dnes zveřejnil článek Michala Černého Křesťan a politika, v němž se autor mimo jiné podivuje nad tím, že církev “je kritizována za to, že se aktivněji nepostavila proti nacismu, ale nikoli za vlažný postoj ke komunismu.” A pokračuje: “Nejenže s ním v řadě případů vřele koketovala, ale také s ním nemalou dobu koexistovala.” Domnívám se, že je třeba se ohradit proti takovémuto nesmyslu a falšování dějin.

Škoda, že autor nevyjmenoval alespoň pár příkladů z té “řady případů”, v nichž církev s komunismem “vřele koketovala”. Tak nějak mne totiž žádný nenapadá, samozřejmě pokud vynecháme “ilegální teologické směry” (ona zmíněná tzv. teologie osvobození) či osobní selhání jednotlivců (jako byl odpadlík Josef Plojhar a další tzv. “pokorokoví kněží” u nás). Ovšem vydávat Církví odmítané omyly teologů či padlé kněze za příklad koketování Církve s komunismem, to by vyžadovalo buďto zlý úmysl, nebo velké selhání úsudku.

Boj proti sociálnej nerovnosti v sociálnych encyklikách pápežov

Svet prežíva búrlivú dobu zápasov za odstránenie sociálnej nerovnosti vo svete. Do tohto zápasu je permanentne zapojená aj Katolícka cirkev. Ako autor článkov a kníh z katolíckeho prostredia neraz pranierujem sociálnu nespravodlivosť vo svete a pritom často registrujem výčitky oponentov na adresu Katolíckej cirkvi. Naša cirkev má údajne svoj diel viny na sociálnej nespravodlivosti vo svete, pretože aj pápeži vo svojich sociálnych encyklikách obhajujú právo človeka na súkromné vlastníctvo a Katolícka cirkev vraj vždy stála na strane vykorisťovateľov. Takéto tvrdenia sú typickými polopravdami, ktoré majú bližšie ku lži ako k pravde. Svedčia o povrchnej znalosti katolíckeho sociálneho učenia, no keďže sa s podobnými výčitkami v rôznych obmenách stretávam pomerne často, považujem za potrebné seriózne sa nimi zaoberať.

Poezie a Církev

Církev, která kdysi bývala neméně matkou básníků než světců, přenechala za polední dvě století nepřátelům nejvyšší chlouby poezie, třebaže si nejvyšší chlouby svatosti ponechala pro sebe. Na její půdě společně rostli palma a vavřín, Dominik a Dante, svatost a píseň; udržela si palmu, ale opomněla vavřín. Poezie ve svém nejširším smyslu[1] (nehovořím o otevřeně bezbožných dílech) je již po dlouhou dobu mnoha katolíky podceňována, nesetkává-li se přímo s nedůvěrou; tak často a všeobecně převládá mínění, že je při nejlepším zbytečná, při nejhorším zhoubná, a nejčastěji alespoň nebezpečná. Kdysi poezie bývala tím, čím má být – mladší sestrou a pomocnicí Církve; sloužila duchu, tak jako Církev slouží duši. Poezie ale zhřešila, padla; a tak ji katolicismus, místo aby ji láskyplně zase pozvedl, vyhodil ze dveří na pospas jejímu pohanskému svůdci.

Sčítání lidu: Katolík nemá proč váhat

Máme tu sčítání a někteří z mých známých váhají, co napsat do nepovinné části dotazníku týkající se vyznání. Nejeden se mne ptal, co si o tom myslím. Tak aby se nemuseli ptát jednotlivě, rozhodl jsem se to tu sepsat. Tedy v mém sčítacím archu nebude ani prázdná kolonka, ani “Jedi” či jiná pitomost. Bude tam prostě “církev římskokatolická”. A podle mne by totéž mělo být k nalezení u každého římského katolíka. A co by tam doprčic mělo být jiného a proč?

Katolická víra jako cesta Lásky

 

Následující zamyšlení se pokusí v několika jednoduchých postřezích ukázat, jak dokonale katolická víra odráží a zprostředkovává Lásku s velkým L – nikoli chabé a vrtkavé projevy lidské pomíjivé náklonnosti nebo prchavé emocionální uspokojení, ale skutečně ryzí a nezlomnou lásku – silnější než celý svět i peklo, plné Božích nepřátel s jejich úklady.

Katolíci a válka

Jacques Cathelineau

“Modlitba je věcí žen. My muži se musíme bít!”

Jacques Cathelineau

Podíváme li se na poslední zprávy ze světa, které mluví o vzrůstajícím násilí ze stran pohanských kultů různého kalibru, bylo by dobré podívat se na vztah katolíka (či křesťana) vůči násilí.

Zdánlivě je situace velmi jednoduchá a jasná. Máme tu Boží příkaz, hovořící velmi jednoznačně: „Nezabiješ!“ Už tady ovšem narážíme na první závažný problém, když tradiční český překlad 5. přikázání neodpovídá svým významem originálnímu termínu. Přesný překlad totiž zní: „Nebudeš vraždit!“ Nicméně i tak je morální imperativ jasný a zřejmý: nikdo (krom výjimek, o nichž budu psát později) nemá právo zbavovat někoho života. Toto by mělo příslušet pouze Bohu.